Vzkaz ze záhrobí

No dobře, ne tak docela, ale vzhledem k tomu, že jsem skoro opustila svět internetu už to tak málem vypadá … a bohužel musím říct, že tenhle článek není znamením nějakého mého návratu, ale spíš ujištěním, že je opravdu konec. Aspoň prozatím.

Aby to bylo trochu pochopitelné tak to musím vzít úplně od začátku …

První chybou bylo už to, že jsem vlezla na školu, která jde absolutně mimo mě … a tou druhou bylo to, že mi to došlo až příliš pozdě – asi tak ke konci druháku. Tudíž jsem si řekla, že se to pokusím nějak přetrpět a po maturitě snad půjdu na nějakou vysokou která mě bude bavit víc. Jenže jsem netušila, že to bude ještě mnohem, mnohem horší. Tuším, že jsem o tom někde na začátku blogu psala. Ve třeťáku si na mě totiž zasedla učitelka. Ona se teda chovala jako svině ke všem, ale na mě byla zvlášť vysazená. Ani když jsem se učila a do té písemky něco napsala tak mi to nepomohlo. Jakmile to nebylo správně slovo od slova, tak to holt bylo špatně. A já kráva se prostě nedokázala ani bránit. Pořád jsem si myslela že mě snad zachrání když to prostě budu doopravdy umět a tak jsem se pořád učila a učila … a myslela si, že mě to spasí. Jak jsem to mohla brát tak lehkomyslně? Proč mi to nedošlo už v prvním pololetí? Ne, já si tu hubu prostě musela rozbít. Bliklo mi asi až tak v únoru … tedy v tom smyslu, že jsem se začala učit, protože mi začalo docházet, že bych taky mohla propadnout. A reparát z tohohle předmětu bych prostě v životě nezvládla. A opakování ročníku pro mě tenkrát nepřicházelo v úvahu … vždyť by mě pak dusila ještě víc ... takže asi nemusím dodávat, jak jsem měla nervy v kýblu, nemohla pořádně spát a měla stavy kdy jsem nebyla schopná ničeho jiného než jen klepat se strachy a brečet. Byla jsem doslova vyděšená k smrti, částečně i proto, že jsem to v té době viděla až moc černobíle – buď to zvládnu a nebo zůstanu bez školy, bez vzdělání a bez možnosti něco v životě dokázat – a to už snad radši smrt, než tohle.

A nakonec to stejně přes všechnu snahu dopadlo tak jak to dopadlo. Prohrála jsem. A to jen proto, že jsem se snažila hrát poctivě a ani když mi očividně křivdila jsem se nedokázala sebrat a říct jí to nebo aspoň zajít za někým jiným. A tohle si asi budu vždycky vyčítat – že sice bylo hezké že jsem do toho dala všechno ohledně učení, ale že jinak jsem byla totálně neschopná. A neomlouvá mě ani fakt, že trpím sociální fóbií (což je něco jako stydlivost, akorát vynásobená tak stovkou), kdybych se překonala, třeba bych třeba zašla za nějakým jiným učitelem a zažádala ať mě vyzkouší někdo jinej a objektivní a nemuselo to tak dopadnout.

Takže jsem chtě-nechtě musela vymýšlet jiné řešení. Reparát bych nezvládla, nemluvě o tom, že jsem díky tomu stresu a učení zanedbala ostatní předměty a já už byla totálně na dně, protože přes to všechno jsem si předtím věřila, že to dokážu. Tak jsem se pokoušela najít jinou školu kde by mě třeba ještě mohli vzít. Jenže všude už bylo po přijímačkách a podobná škola té mé nikde v okolí není … prostě už bylo na všechno pozdě.

Nakonec jsem se doslechla že ta svině, co mě celý rok tak mučila půjde do důchodu. Tak jsem se s těžkým srdcem rozhodla, že přece jen to opakování ročníku zkusím. Prázdniny udělaly svoje a já se skutečně dala trochu dohromady. Začátek školního roku jsem celkem zvládla, i když jsem div neumírala hrůzou z nového kolektivu. Ale nakonec jsem zjistila že tam jsou všichni celkem v pohodě a že nějaké šikany či něčeho podobného se bát nemusím. Jenže pak to přišlo – byla jsem asi týden a půl nemocná a přišla jsem do školy. Na práva jsme měli nějakou novou učitelku a ona si zrovna usmyslela že bude zkoušet. Samozřejmě jí musel padnout zrak zrovna na mě, tak jsem řekla že jsem chyběla, jenže to jí vůbec nerozhodilo a stejně mě vyzkoušela. Samozřejmě jsem schytala pětku. Normálně by mě to nerozhodilo, jenže já si dala předsevzetí že se konečně v té škole zlepším a hned v září tohle a ještě takhle nespravedlivě … nemluvě o tom, že mi zas před očima přeběhla ta loňská hrůza a začala se bát že se na mě řítí to samé jen v bleděmodrém. A tím to začalo. Jedna pitomá pětka a mě přepadla úplná depka. Ne deprese v pravém slova smyslu, to je něco jiného, ale najednou jsem měla náladu na bodě mrazu, přestávala jsem mít zájem o svoje obvyklé koníčky a nějaká radost ze života se úplně vytratila. Jako tak nějak jsem fungovala, chodila do školy, ale jinak mi bylo hrozně. Myslela jsem, že mě to přejde, jenže ono to pořád nepřecházelo, ani když se ukázalo že ta úča sice je svině, ale ne zas taková aby to člověka nenechala opravit nebo ho dokonce nechala schválně propadnout. Vkládala jsem naději do zimních prázdnin, jenže ani ty mi nepomohly, navíc jsem začala držet jednu dost ujetou dietu a sice jsem viděla výsledky, ale měla pořád hlad. Mám dojem, že jsem si tou dietou tu depku doslova pěstovala -_-

A nakonec se to začalo ještě stupňovat, sem tam se přidala i úzkost, nedokázala jsem se pořádně soustředit, skoro jsem nespala a začaly i problémy se školou … chvílema jsem tam už nedokázala vydržet, často jsem chyběla ... pořád jsem potkávala lidi z bývalé třídy, pořád jsem na to nemohla zapomenout … o myšlenkách typu „teď už bych se pomalu začínala učit na maturitu“ nebo „tenhle rok mohl být poslední“ ani nemluvím …

A právě takhle, jak mě přestávalo všechno bavit, mě přestával bavit i ten internet. Internet, moje dřívější závislost! A proč to sem všechno píšu? Protože na tom internetu je spousta fajn lidí a dost jsem jich zklamala. Pořád jsem si namlouvala, že se to už konečně zlepší, jenže jsem si nemohla pomoct, pořád mi bylo psychicky na nic a když se to na chvíli zlepšilo, tak to druhý den bylo o to horší. A tak jsem nakonec radši zmizela úplně …

Přijde mi, že ve mně něco umřelo … kde je ta bezstarostná, veselá a lehce střelená holka kterou jsem bývala? Kéž bych tak mohla vrátit čas … je mi to všechno líto, už jen kvůli tomu jak jsem to celý pokazila a skončila s blogem … ráda bych se omluvila všem, kterým se tenhle blog třeba jen trochu líbil, autorům mých oblíbených blogů, že už jim tam nepíšu komenty a hlavně Taylor, Ayume, Tině, Skullovi … prostě všem z rpg fóra, že jsem tam přestala chodit. Já vím, je to ode mě pěkně blbý a úplně chápu, že jste na mě naštvaní … zkazila jsem to a moc dobře to vím TTT_TTT
Ale rozhodně jsem na vás všechny nezapomněla … třeba s T’Sal a Night jsem se už potkala naživo a byla bych ráda, kdyby to nebylo naposledy … nebo jen těžko zapomenu na to, že jsem si pořídila Sandmana právě díky Night a Sevii … jak ráda bych tyhle časy vrátila, jenže ono to už nejde …

A vím že zítra začíná Advík, na který nepojedu … což asi stejně bude lepší, ani nevím, jestli bych to zvládla. Měla bych se nejdřív dát psychicky do pořádku, jenže to asi ještě nějakou chvíli potrvá … třeba z maturity mám stres už teď a vážně mi nepřidává že nejenže budu muset na té škole přetrpět ještě rok, ale že ta maturita možná bude státní … chci mít od tohohle už konečně klid, udělat čáru za minulostí a po maturitě (jestli jí udělám) začít nový život …

Ještě se omlouvám za to, že jste tenhle výlev museli číst … a vy, co jedete na Advík si to tam pořádně užijte i za mě … a doufám, že to všechno zvládnu a na příští Advík už třeba i dorazím …